Potřebujeme konec (a zvonec)?

„Zazvonil zvonec – a pohádky je konec!“. A my si můžeme oddychnout 🙂

Nedávno jsem se dívala na pohádku Panna a Netvor a kdo ten film znáte, tak víte, že je opravdu velice napínavý a i v dospělosti člověk sedí při jeho sledování nalepený na obrazovku úplně strnule a přeje si, už aby byl konec.

Ten příběh je původně postavený tak, že krásný princ je z nějakého důvodu zakletý do podoby netvora a principem NENÍ, aby se v tomto převleku a tímto životním stylem naučil spokojeně ŽÍT, ale aby ho někdo z toho zakletí co nejdříve vysvobodil. Podobně krásná dívka si má oblíbit netvora v jeho strašlivé podobě a se do něj zamiluje navzdory ohavné tváři, tak kouzlo pomine a situace se vyřeší a vše dobře dopadne.

Tedy není zde podle tradičních vypravěčů důležitý ten PROCES, ale to šťastné FINÁLE.

Když se však pozorně podíváte na závěr filmu Panna a Netvor režiséra Juraje Herze, tak ten připouští VÍCE MOŽNÝCH VÝKLADŮ.

Schválně si ten film pusťte a zpomalte si ten konec. Netvor umírá, protože bez Julie neumí žít. Julie přichází a my si PROJEKTUJEME do toho příběhu naše přání, aby ho změnila zpět na člověka a také aby nějak „zajistila“, že Netvor, potažmo princ, nezemře.

Ale my nedostáváme jednoznačnou odpověď „Jak to tedy DOPADLO.“

A jak to vlastně „dopadlo“?

V každém případě si Julie uvědomila, že ve vztahu k Netvorovi prožila bezpodmínečnou lásku (miluje ho takového, jaký je), stejně jako si to těsně před smrtí uvědomil Netvor (dal Julii svobodu, i za cenu vlastního života, protože její štěstí pro něj začalo být hlavní).

A PRÁVĚ TATO jejich zkušenost je důležitá, nikoli následný společný život „A žili SPOLU šťastně až do smrti.“, který by – v konvenční pohádce – přinesl už jen samá pozitiva a jistoty, protože už mají oba přece „odpracováno“ a „zaslouží si to“.

Já se domnívám, že sice Julie nedokáže přivést zpět k životu Netvora, zřejmě ho ani „proměnit“ zpět v člověka, ale že tu situaci přijme, pravděpodobně se vrátí do města, odkud přišla, a další část života prožije právě pod vlivem daných zkušeností, které jí umožní dál žít JINAK, než by bývala žila předtím. Ale – v každém případě život jde DÁL, nekončí Netvorovou smrtí (ani svatbou).

Potřebujeme „milníky“?

A tak je to i s našimi nepohádkovými životy. U těch bychom také měli přijmout, že především neustále plynou. Ovšem my místo toho chceme neustále nějaké výsledky, opěrné body, aspoň den a noc, roční období, víkendy, dovolené, Vánoce, abychom si „konečně“ mohli „vydechnout“, že už se nám „nic nemůže stát“ a „odteď“ bude „všechno už jen dobré“.

Na jednu stranu nám to přináší – byť falešný – pocit „klidu“ a „bezpečí“ a „kontroly nad situací“ („Hurá, už je konečně ten pátek!“), a na druhé, významnější straně, nás to OMEZUJE A STRESUJE („Ježiši zejtra už je zase to pitomý pondělí!!!“). Nedokážeme plynout s životem, pořád čekáme na nějaká „až“ (a bojíme se toho „než“) a spousta kvalitního času nám kvůli tomu zbytečně uteče mezi prsty.

Vemte si Julii, která přišla do opuštěného, temného lesa, rozpadlého zámku, vůbec netušila, zda ji tam něco nezahubí, zda se ještě někdy dostane odtamtud, zda ještě někdy uvidí své blízké, a kdy…

Proč Julie přežila?

Pomohlo jí právě to, že se nesoustředila na „jak to ještě bude dlouho TRVAT“, ale přizpůsobila se situaci a naučila se žít v podstatě šťastně uprostřed extrémního a dlouhotrvajícího stresu. (A to je také důvod, proč Julie na rozdíl od Netvora PŘEŽILA.)

My si naproti tomu často klademe strašně moc PODMÍNEK, za kterých teprve budeme „moci být šťastní“, a nedochází nám, že možná právě teď a jenom teď máme prostor pro svoje prožitky. V podstatě i v pohádce vlastně Netvor a Julie prožívali nejplnohodnotnější chvíle, když se vykašlali na to, jak crazy je ta situace, a soustředili se na teď a tady (Netvor přicházel k Julii každý večer, přinášel jí růže, bavil ji historkami a oba si vzájemnou blízkost velice užívali).

Nečekali na den D, protože podvědomě vnímali, že budoucnost nás s něčím vysněným může spojit ještě víc, ale také nás může od toho oddělit.

Doporučuju se inspirovat tímhle úhlem pohledu, protože život už vůbec není pohádka, zvláště tehdy, když ještě neumíme s naší tvorbou pracovat dostatečně vědomě a tak doslova „nevíme dne, ani hodiny“.

Budu ráda, když mi napíšete do komentářů, co si o tom myslíte a jakou zkušenost s (ne)odkládáním života na „potom“ máte vy…

Pokud máte STRACH z lásky k sobě – tím i k druhým – a do bezpodmínečné má ta vaše zatím daleko, stáhněte si ZDARMA e-book „Mám STRACH mít se víc RÁD“, který obsahuje popis 3 nejčastějších láskoSTRACHů a užitečné náměty na jejich překonání.

Jolana Fišerová

PS: Raději vyprávění posloucháte, než čtete?

 

Jolana Fišerová
Tvůrce vítězných Lvích strategií. Finalistka soutěže Žena roku 2016. Autorka originálních online programů Strachem k úspěchu, Dejte si LIKE! a 7 KROKů, kterými osvobodíte Lva v sobě a začnete žít své sny!, vedených tematických minikurzů, Lvích PUZZLE úspěchu a mnoha ebooků, např. Šokující pravda, Mám STRACH mít se RÁD , Uložte STRACH k ledu , Lví příběhy 7 statečných, Dovolená každý den, Dobijte si baterky 1, Dobijte si baterky 2, 7 tajemství radosti a Mluvte jazykem vítězů. Spoluautorka projektu Harmonie bez hranic - s terapeutkou Janou Svobodovou. S Jolanou lidé začali znovu správně používat svoji vnitřní Lví sílu a konečně si plní životní sny. Více o Jolanině osobním Lvím příběhu zde.
Komentáře