Plačte, protože…

Byla jsem vychovaná k ne-plakání. Pláč byl v době mého dětství známkou „rozmazlenosti“ a slabosti. Když děti plakaly, protože je něco bolelo nebo byly smutné, unavené či bezradné, tak „zlobily“ a zasloužily za to trest. Minimálně výsměch nebo odsouzení – svých vychovatelů i vrstevníků.

Proto když jsem se naučila neprojevovat žádné emoce, cítila jsem hrdost, že ne-pláču, ani když si odřu koleno. Ani když mi umře někdo blízký. Ani když jsem u toho sama a nikdo mě nevidí.

Byla jsem DOBRÁ!

Tedy navenek.

Plakala jsem totiž nevědomky, uvnitř. Plakal zoufale potlačovaný Lev ve mně, moje duše.

Aby mě to tolik nebolelo, postupně jsem tvrdla. Obrňovala se.

Sílu, kterou jsem měla používat NA ŽIVOT, jsem marnila na potlačování projevů života…

A velmi jsem se divila, že se mi nedostává životní energie…

Přes všechna maskovací „ochranná“ opatření jsem stejně potřebovala nějaký ventil pro svoji bolest. Jak to ale udělat, když pláč byl nežádoucí?

Místo slz přišla zloba

Přestala jsem plakat slzami a začala jsem smutek odčerpávat agresí, namířenou proti ostatním. Těm, co mi svým nekompromisním postojem zakazovali plakat. Dnes bychom řekli – proti těm, co jsem jim svým ustupováním DOVOLILA, aby mi to zakazovali.

Agrese totiž není projev síly, ale slabosti.

Jenže, i zlost byla „špatná“ a tudíž okolím negativně hodnocená. Už jsem vážně nevěděla, co dělat (a skutečná řešení mě tehdy nenapadala). Abych nenávist skryla, obrátila jsem ji proti sobě. Na mně jediné přece stejně nezáleželo a navíc slabost v mém NITRU nebyla VIDĚT.

Tedy, domnívala jsem se a doufala jsem v to.

Taky si někdy něco nepřipouštíte, protože „co není vidět, nebo se to nepojmenuje nahlas a pravým jménem, to neexistuje, a nemusíte se za to stydět, ani s tím nic dělat“? 😉

Není MOC, je neMOC

Jistě si dovedete představit, jak to dopadlo. Ano, přesně tak. Kdykoli se člověk vzdá MOCi nad svým životem a dovolí e-MOC-ím, aby mu přestaly užitečně sloužit, skolí ho ne-MOC.

Když jsem se o hodně později rozhodla se začít uZDRAVovat, bylo k tomu potřeba hodně slz 😉

Dodnes ještě často a „od podlahy“ pláču, když potřebuji rozpustit zbylé nánosy smutku na své Lví duši. Ale už vím, že je to tak v pořádku. Že skrz pláč, stejně jako jindy skrz úsměv, proudí léčivá LÁSKA.

Mějte rádi sami sebe. Plačte proto podle potřeby, s láskou, stejně jako se jindy s láskou smějete. Nemusíte, a dokonce někdy ani nemáte být pořád veselí, abyste mohli být šťastní.

Jolana Fišerová

PS: Pro rok 2020 se otevřely brány podpůrného a motivačního kurzu  „Dejte si like 2020 aneb Jak se stát svým nejlepším přítelem“ v novém, mnohem zábavnějším a efektivnějším „kabátě“, s mou intenzivní osobní odbornou konzultační podporou a motivačními videi. Přidejte se k ostatním a staňte se i vy svým nejlepším přítelem, pomocníkem a podporovatelem.