Máme právo bořit nesmyslná TABU

Cestování je účinný způsob, jak se dozvědět mnohé nikoli o vzdálených krajinách a lidech, ale o sobě 😉 .

Kdybychom se uměli pozorněji dívat, leccos pochopíme i doma. Ale v jiných „kulisách“ odlišného světa náhle náš osobní příběh vystupuje z šedi všedních dnů výrazněji a zřetelněji… Já takhle jezdím čerpat inspiraci „do veliké Prahy“, z níž pak přivážím i pro vás podnětná „AHA“…

„Veliké“ proto, že jsem celý svůj život prožila, jistě ne náhodou 😉 , po malých městech, z nichž se na to HLAVNÍ vždycky hledělo „zespoda nahoru“. „No jo, to v Praze,…!“ byla vždycky po ruce odpověď, když se jinde něco nedařilo. Ale dnes vám chci vyprávět o nádraží (samozřejmě, že o tom HLAVNÍM, ale to není teď to hlavní).

Hlavní roli ve vyprávění bude hrát klavír… Nebo možná Jolča… To teprve uvidíme 🙂

Na klavír se nehraje

Na hlavním nádraží v Praze stojí, uprostřed všeho toho ruchu a shonu, KLAVÍR. Funkční, naladěný. Důstojně, na koberci.

Nestojí tam samozřejmě jen tak z ničeho nic, je součástí geniálního projektu Piána na ulici – Rozehrej město, sloužícímu k oživení a odlehčení industriálních čtvrtí. Vynikající počin, ALE.

Tak nějak „se“ rozumí samo sebou, že klavír je nástroj drahý a vzácný, a tudíž na něj nemůže hrát kdekdo. To by tak hrálo! Ano, smějí na něj hrát pouliční umělci, proto ostatně piána na ulicích některých českých měst nyní stojí. Vyzývají ty vyvolené ke hře a nás ostatní k uctivému poslechu.

7 tajemství radosti

Vím o tom a proto se celý život k piánům chovám nábožně. Nikdy bych si nedovolila se pečlivě naleštěného těla klavíru dotknout („Nesahej na to, opatláš to!“) nebo nedejbože sáhnout do klaviatury („Jdi od toho, ještě to rozbiješ!“).

Jdu si proto koupit čaj v kelímku a sednout si na místo vyhrazené pro posluchače. Třeba někdo přijde a zahraje.

7 tajemství radosti

Čaj chutná skvěle, ale ke klavíru si dnes jako na potvoru nikdo nesedá. Zato MĚ klavír magicky přitahuje… 😉 Jako dítě se Lvím srdcem jsem vždycky toužila nějak realizovat svoje umělecké sklony. Klavír by byl pro Lva samozřejmě ideální hudební nástroj. Jenže – „Klavír je drahý!“, „Klavír se nevejde do paneláku!“, „Naučit se hrát na klavír je strašně těžké a to ty bys nedokázala.“

Poposedám si na sedačce.

Teď na ten klavír nikdo nehraje. A stojí tady takhle veřejně

Vždyť jsi to nikdy nedělala!

„Zbláznila ses??? Vždyť na to neumíš hrát!!!“

„Já bych hrála jenom docela opatrně…“

„Jak, hrála??? Vždyť od sebe vůbec nerozeznáš ty klávesy, to chceš na HLAVNÍM nádraží za bílého dne VEŘEJNĚ tahat kočku za ocas? Ztrapnit se dobrovolně úplně totálně?“

„Jo.“

Najednou cítím, že TEĎ přišla právě ta MOJE CHVÍLE. Chvíle, na kterou jsem čekala 46 let. Jen klavír a já…

„No, a všichni ti lidi chudáci tady okolo, co tě budou muset poslouchat, jestli to uděláš. Na klavír se nedá hrát potichu a nenápadně. Všichni uviděj, že si k tomu klavíru sedáš a napřou na tebe svoji pozornost, protože jinak se při čekání nuděj. To chceš riskovat???“

Už během tohoto dialogu s vnitřním kritikem se přesouvám na otáčecí stoličku. „Vždycky můžeš říct, že jinde nebylo místo a že sis tam jenom chtěla sednout!“, volá ještě za mnou.

„Ne, já tu sedím SPRÁVNĚ.“

Kočka leze dírou

Ano, nikdy jsem na klavír nehrála, ale mám vzdálené povědomí o tom, že na každém nástroji musí být nějaký „pevný bod“, třeba „cé“, od kterého se všechna hudba bude zřejmě odvíjet. Znám vůbec nějakou píseň? Možná „Kočka leze dírou“, „Prší, prší“, „Skákal pes“? Není škoda hrát něco takového na klavír? 😀 Není!

Zlehka a s respektem k nástroji se dotýkám klaviatury. Je to úžasný pocit. Nádraží za mnou mizí a lidi okolo se rozplývají. Jen já – a můj splněný sen 🙂

Nádražní rozhlas hlásí a do toho já hledám jednotlivé noty, které by řazené za sebou dávaly smysl. Vnímám, že lidé na sedačkách vedle klavíru se ztišili a s napětím očekávají, co se bude dít 😀 Hledí na mě jako na někoho, kdo „hraje na klavír“. „No jo, to mně by se taky líbilo, KDYBYCH to uměl. Ale já na to nemám ten TALENT.“

Usuzuju, strategicky, že kdybych brala klávesy po dvou, že by mohla případná melodie znít zajímavěji, než pouhá stupnice. A že asi doprava se budou tóny zvyšovat, zatímco doleva budou hlubší. A že nejspíš ty černé klávesy nejsou mezi těmi bílými „pro legraci“, ale zřejmě budou nějakým „mezistupněm“ mezi jednotlivými tóny.

„Talent“ k této elementární dedukci nepotřebuju. Odevzdávám se plně a s pokorou mimořádné chvíli a naciťuju se na celé dění. A ono to funguje 🙂

Nevím, jestli jste někdy hráli na klavír před desítkami až stovkami posluchačů 😀 Je to skvělý pocit. Ne, neukláněla jsem se po skončení produkce, úplný šílenec nejsem, ale poděkovala jsem tiše za tuto příležitost.

A pak jsem šla na vlak. S vědomím, že si z Prahy odvážím něco, co už mi nikdo nevezme 🙂 Další přeKROČené dosavadní nesmyslné tabu, neboli ve „slušné“ společnosti „nežádoucí a neslušné“ chování. Proč? Do klavíru jsem nekopala, netřískala do kláves ani nahlas nehulákala obhroublým slovníkem. A že všechno dokonale neladilo?

A jste si opravdu jisti, že všechno dokonale neladilo? 🙂

Jolana Fišerová

PS: Také byste rádi zbořili některé svoje zbytečné limity a poslali je konečně do propadliště dějin? Budou se vám k tomu hodit rychlé a zábavné Lví programy Radost se rozhodovat, Radost nanečisto, Mluvte jazykem radosti, Radost začít, či transformační program 7 tajemství radosti:

7 tajemství radosti

Jolana Fišerová
Inspirátorka vědomé RADOSTI a autorka KOUZELných Lvích strategií osobního rozvoje. Finalistka prestižní soutěže Žena roku 2016. Ukazuje na konkrétních příkladech, že často #reseniexistuje, pokud jsme ochotni změnit úhel pohledu, a že je možné radovat se a žít naplno za všech okolností. Propojit se s Jolanou je možné na Lvím webu , na Lvím instagramu, na Lvím youtube kanále, na Lví FB stránce PoKROKovnik a v FB skupině Vděčnost a další cesty k radosti .
Komentáře

Přidat komentář