Jsem Žena roku 2016! (Skoro.) – 1. část

Všechno to začalo 17.8.2016, kdy mi najednou zavolali z redakce lifestyle časopisu Žena a život a zeptali se mě zdvořile, jestli by se mi hodilo za týden přijet do Prahy natočit rozhovor pro finále prestižní soutěže Žena roku 2016.

Hádejte, jestli jsem si na to udělala čas? 😀

Nebo by se taky dalo říct, že všechno začalo před 2 lety, kdy jsem potkala skvělou holku Adélu Kubešovou a ta mě jako první z „normálních lidí“ naučila koukat na svět TVOŘIVĚ, ne OBĚŤově.

Nebo můžeme za spouštěcí moment považovat ten, kdy mě Adéla do soutěže za projekt Osvoboďte Lva! nominovala a já jsem si na visionboard pověsila „vítězný“ obrázek 🙂 (tehdy ještě neexistoval dnešní web www.jolanafiserova.cz a mé aktivity zastřešoval původní PoKROKovnik.cz).

Samozřejmě vy, co rozumíte souvislostem a víte, že nejsou žádné náhody, tušíte, že prapočátek byl u malé holčičky, co si hrávala v bílých šatičkách na písku… ještě si o nich povíme víc, o těch „šatičkách“ a „holčičkovství“, protože hrají v tomto příběhu stěžejní roli.

Ale teď se vrátíme zpátky do čtvrtečního rána 25.8.2016, kdy už velké Jolče zvoní první z asi 20 budíků, co si nařídila, aby nezaspala…

Cesta za poznáním sebe sama

Občas se vydáváme na cesty „za poznáním“. Je to legrační, protože ve skutečnosti, kam se hneme, tam si s sebou bereme SEBE. V podstatě bychom to stejné viděli a poznali i doma…jen na cestách to v jiném prostředí vidíme trochu líp.

Hello, kam jedeš, tuláku? – Nevím.
Na New York? – Nevím.
Nebo na Nashville? – Nevím.
Mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj,
djůdá, djůdá, djůdá, djůdá ….
(Greenhorns – Oranžovej expres)

Císařovy nové šaty

Dostala jsem za úkol přijet nenalíčená a s neupravenými (jen umytými) vlasy, aby vizážisté a stylisté mohli pracovat s „hrubým materiálem“.

Žena od určitého věku nevypadá obvykle po ránu bez aspoň drobných úprav tak, aby se jí chtělo „mezi lidi“ 🙂 , tak jsem nasadila oblíbený trik „Císařovy nové šaty“.

JÁ se tvářím, JAKO BYCH byla krásná, a pokud si okolí myslí něco jiného, je to jeho věc 🙂

Používám stejný trik i v případě, že nemám dostatečně reprezentativní oblečení (na co udržovat zásoby luxusního šatstva, když nejvíc miluju sedět u počítače a psát?), ale přesto mám být někde, kde bych tak oblečená být „měla“. Prostě se v tom oblíbeném pohodlném svetříku z LIDLu tvářím, jako bych na sobě měla model od Saint Laurent. No a co?

A vy to dělejte taky tak 😀
Když je to dost dobré pro budoucí Ženu roku,
je to dobré i pro vás, ne?

Pořádně si to užít…

Záměr dne je jasný – je to MŮJ den, takže:

1. Jedu vlakem, protože ve vlaku je mi pohodlně (a přijde mi legrační, jak vlak „náhodou“ ladí s mými „firemními webovými barvami“ – oranžovou a modrou),
2. Na cestu si kupuju Darjeeling-to-go, protože nic nedokáže pěkné chvíle ještě umocnit lépe, než voňavý horký čaj
3. A beru si s sebou na čtení Vlastimila Vondrušku, konkrétně Román o růži, protože bez Oldřicha z Chlumu, panoše Oty a velitele Diviše nikdy nikam necestuju 🙂

A jsem na místě…

Cesta mi v milé společnosti hrdinů z 2. poloviny 13. století (a dvou příjemných spolucestovatelek v kupé) rychle utekla. Metrem to byly jen 2 stanice, ale pak nastala první potíž. KDE to místo JE? 

Nejdřív jsem se vydala „nazdařbůh“. Protože Lev se prostě na cestu NEPTÁ. Lev VÍ, i kdyby na místě v životě nebyl a tím pádem se ani nedalo předpokládat, že by měl znát správný směr…

Když mě přestalo bavit v horku lítat kolem metra na 4 světové strany, rozhodla jsem se, že přece jen asi nastal správný čas na dotaz. V metru bohužel nebyl přítomen žádný zřízenec a mapa vypadala stejně věrohodně z libovolného úhlu. Tramvajové zastávky také nedokázaly nic napovědět.

Horší bylo, že ani lidé takovou ulici neznali.

Hm.

Až jsem objevila stanoviště městské policie. A ani tam nevěděli…

„Jolčo, jaký že to máš vlastně záměr?“ blesklo mi hlavou. „Mám spoustu času, i kdybych se tam měla hodinu točit dokola.“ vypadlo ze mě znění toho, co jsem měla uložené v podvědomí. Aha, takže bodeť bych se tu pak hodinu „netočila“…

Opravila jsem záměr na „Snadno a rychle jsem na správném místě.“ a už jsem nepotřebovala žádné kolemjdoucí (ale ani si dokazovat, jak se bez nich obejdu), prostě dům s ateliéry stál přímo přede mnou 🙂

Do sklepa

„Dobrý den, mám být v Letná Studios ve 3. patře,“ oznámila jsem vrátnému.
Znalecky mě okoukl, asi jestli si nedělám legraci, a pak kývl směrem k suterénu. „Tudy“.
„Aha, to dává smysl,“ ocenila jsem jeho radu suše.
„Ale ne,“ rozesmál se, „tam je výtah“.

A tak jsem se vydala do suterénu na svoji slavnou cestu na filmový Olymp.

Jolana Fišerová

poKRAČování