„Mým velkým problémem v komunikaci s mámou bylo „Ty se v práci moc neunavíš, když celý den jenom sedíš...“. Jsem projektová manažerka a máma, která celý život fyzicky dřela, mi při každé příležitosti předhodila, že v kanceláři u počítače nebo s telefonem v ruce se moc „nezapotím“, takže bych jí mohla třeba pomoct s umytím oken nebo schodů v domě. Ne, že bych nebyla ochotná pro ni leccos udělat - ale vůbec se mi nelíbil způsob, jakým si o to řekla... Moje situace byla nepříjemná i v tom, že jsem se jí občas snažila i finančně podporovat, protože táta už nežije, ale ona to brala tak, že ty peníze mám vlastně „zadarmo“. A to se mi to pak „rozhazuje“. No musela jsem se držet, abych nevylítla a neřekla jí něco fakt od plic! Nakonec jsem to dřív vždycky řešila tak, že jsem se jí pokoušela vysvětlit všechnu tu odpovědnost za dodržené termíny, fungující lidi a velké částky peněz. Odcházela jsem od ní s totálním pocitem nepochopení... Že tudy cesta nevede, mi definitivně došlo, když mi po jednom zvlášť náročném týdnu, kdy jsem sotva spala, máma řekla: „No ty vypadáš, jako kdybys snad i pracovala!“ Tak jsem sáhla po manuálu. Při další návštěvě jsem vyzkoušela doporučení v té části „V tvojí práci se jenom mluví, to my jsme museli skutečně dělat.“. Sice pro mámu moje práce asi nikdy nebude „skutečná“ v tom jejím slova smyslu, ale když jsem opatrně použila asi dvě věty z manuálu, jako by v ní něco trochu změklo. Vždycky mě vítala s posměškem „No jo, naše pracantka!“ - ale tentokrát, když jsem odjížděla, mi řekla, abych na sebe dávala pozor. Jako fakt???“

Iveta (46)projektová manažerka

„Každá naše debata s tátou se nakonec vždycky stočila k tomu, že moje podnikání je hazard se životem. Jsem OSVČ, dělám grafiku, a táta, který byl celý život v jedné fabrice, nedokázal pochopit, jak můžu spát, když „nemám své jisté“. Navíc když...no, mám nějaké zdravotní problémy, sice se dlouhodobě držím v docela rozumných hodnotách, ale „Kdo ti pak co dá, kdyby něco?“ chytal se za hlavu táta. Připadal jsem si po každém takovém rozhovoru jako nezodpovědný kluk, i když mi je přes čtyřicet a rodinu momentálně bez problémů zajistím. Dřív jsem tátovi vysvětloval, jak funguje moderní trh a že žádná jistota už neexistuje. Jenže on to bral jako moje povyšování (přiznávám, trochu jsem u toho protáčel panenky) a nevděk za jeho ‚dobře míněné rady‘. Vždycky to skončilo tak, že pak jsme na sebe křičeli a já pak dvě noci pořádně nespal ze vzteku, že ve mně vůbec nevidí dospělého chlapa, ale malého kluka, co si hraje na kosmonauta v krabici od vysavače... Když mi zase jednou volal, aby mi řekl, že bych se měl zajít poptat na Úřad práce, jestli by tam pro mě neměli nějaké „poctivé“ zaměstnání, prásknul jsem mu s telefonem. Pak mě to mrzelo. Dostal jsem možnost vyzkoušet „15 vět“. Vybral jsem si část „Kdybys dělal/a v korporátu, měl/a bys svůj klid, jistotu a víc peněz.“, protože mě tam zaujala jedna myšlenka, o které jsem tajně doufal, že by mohla zabrat... Hned při příštím rýpnutí jsem to toho šel podle manuálu. Myslel jsem to dost upřímně, a tak to táta asi tak pochopil. Dal mi totiž herdu do ramene a oči měl najednou takový roztěkaný...takhle vypadá, když ho něco dojme, ale nechce, aby to na něm bylo vidět. Mám teď už mnohem menší nervy, když na telefonu vidím, že mi volá. (Dřív jsem mu ho dokonce někdy radši nezvedal.) Sice předpokládám, že tu svoji poznámku o „solidní práci“ ještě párkrát utrousí, ale já už tuším, jak tu časovanou bombu můžu zneškodnit hned na začátku. Zatím je to dost nezvyk, být k němu takhle laskavý, když mě dřív vytáčel k nepříčetnosti, ale ten pocit, že už mi do toho tolik „nekecá“, je moc fajn.“

Martin (44 let)grafik na volné noze

„Když jsem před mámou poprvé nechtěně prořekla, že jsem si zaplatila kurz na lepší zvládání stresu, podívala se na mě, jako kdybych ty peníze spláchla do záchodu. Máma to má totiž v životě nastavené tak, že peníze se mají dávat jen do věcí, na které si člověk může sáhnout. „Kdyby sis místo toho radši koupila pořádný kabát!“ reagovala naštvaně. Snažila jsem se jí vysvětlit, že investice do průběžného sebevzdělávání a seberozvoje nejsou „vyhozené prachy“, ale - aspoň pro mě - investice do větší pohody v náročné práci. Máma mi na to řekla, že kdyby ona myslela po rozvodu s tátou „na svoji pohodu“, tak bychom neměli s bráchou co jíst a všichni bychom bydleli pod mostem... Tím se dotkla opravdu citlivého místa - ano, ona se o nás opravdu tehdy postarala, i když to vůbec neměla jednoduché. No ale přežili jsme to a dneska nevidím jediný důvod, proč bych si kvůli tomu, že se mi rozešli v pěti letech rodiče, nemohla koupit vlastně cokoli, na co si vydělám... Takhle jsem to samozřejmě mámě říct nemohla, ranilo by ji to a nic by to nevyřešilo. Tak jsem zalistovala manuálem a našla v něm kapitolu o „(ne)plýtvání“. Ukázalo se, že když - jen trochu jinak - použiju vlastně přímo tu máminu logiku s kabátem, najednou to pro ni přestane být tak třaskavé téma. Sice se přitom na mě pořád dívala trochu nedůvěřivě, ale přijala tohle vysvětlení, aniž by mi po zbytek návštěvy dál kázala o šetrnosti.“

Zuzana (52)zástupkyně vedoucí pobočky nadnárodního řetězce

„Největší průšvih? Když se mamka dozvěděla, že si domů občas objednám úklidovou službu, nákup nebo jídlo z restaurace, abych v průběhu týdne úplně nepadla vyčerpáním. Mamka mi hned vmetla, že ona měla vždycky naklizeno a napečeno, i když „taky chodila do práce“. Jenže - a to jsem jí zase vrátila já - to se odehrávalo ještě za časů „Ženy za pultem“ (mamka tehdy prodávala v socialistické samoobsluze). Takže jsme se na sebe navzájem naštvaly a nějakou dobu jsme spolu nemluvily... Z manuálu jsem se rozhodla vyzkoušet tipy k situaci „Ženská by se měla víc starat o domácnost/teplo domova...“, protože mě nadchlo, že můžeme mít vlastně stejný cíl, i když k němu každá míříme jinou cestou. Nakonec jsme si pak spolu dokázaly celkem v klidu vypít kafe a nad fotkami v mobilu probrat úspěchy vnoučat místo mého „věčného prachu na poličkách“.“

Martina (47)obchodní ředitelka

„Tak co všechno jsi zase vyved´?“ Touhle větou, doprovázenou hlasitým smíchem a plácáním se do stehen (protože přece ohromná sranda) mě táta vítal posledních 40+ let. Od okamžiku, kdy jsem jako osmiletý ztratil klíče od bytu - a když jsem pak před ním utíkal, aby mě nemohl zpohlavkovat, jsem na sebe shodil vzácnou skleněnou vázu po babičce a do střepů po uklouznutí upadl, takže se mnou táta musel jet na pohotovost... Dřív jsem se pokaždé spolehlivě vytočil a nechal se strhnout k obhajobám, že od té doby už jsem klíče neztratil nikdy, i nemocnici jsem se vyhýbal obloukem, a dneska mám na starosti milionové rozpočty a nikdy mi při kontrole nepřišli na žádnou nesrovnalost, ale táta s další vlnou chechtání trumfoval „No vidíš, jak ses to naučil maskovat!“, načež to už se ve mně začala vařit krev a viděl jsem rudě... Odjížděl jsem úplně vyčerpaný a vzteklý, že jsem se zase nechal takhle snadno takhle hodně ponížit. Pak jsem se v manuálu poznal v 6. situaci, kde jsem se dočetl o „stroji času“ a došlo mi, že s tátovou verzí mé „celoživotní neschopnosti“ bojovat nejde. Ale že jde udělat něco lepšího. Při další návštěvě jsem použil tu variantu pro muže. Mohl jsem tak dát tátovi konečně zdvořile, ale účinně najevo, že mluví o někom, kým už nejsem, aniž bych mu bral jeho oblíbenou „vtipnou“ vzpomínku tím, že bych se ji pokoušel „racionálně vysvětlit“. No a než jsme se oba nadáli, už mi táta vyprávěl historky o sobě a svých dvou sourozencích v dětském věku...a na moji kritiku už ten den nedošlo. Příště táta svoji otázku zopakoval - ale už bez toho hurónského řevu okolo. Místo toho na mě nenápadně, „spiklenecky“ mrknul, jako že „my dva víme“. Věřím, že postupně ho přejde i tohle. Ale kdyby ne, už si to nejspíš nebudu brát tak osobně. Mluví o tom klukovi z roku 1983, který už dávno, naštěstí, neexistuje.“

Jaroslav (51)finanční ředitel

„Ještě jsem se u dveří rodičovského bytu ani nestačila zout a mamka už mě podrobovala doslova „výslechu“. Sice se to pokoušela skrývat za zájem o „novinky ze světa“ („To víš, my se s tátou pořádně nikam nedostaneme...“), ale ve skutečnosti jí šlo o můj nový vztah. Jenže já jsem se teprve vzpamatovávala z nedávného rozvodu a potřebovala jsem si nečekané sympatie k novému kolegovi z práce nejdřív ujasnit sama v sobě. O to víc mi bylo nepříjemné, když na mě mamka tlačila právě skrz „nám se přece můžeš svěřit“ nebo „my jediní jsme ti teď zůstali“. Jako by člověk neměl právo na kousek vlastního soukromí... Mamka to ovšem brala zase tak, že pokud jí neřeknu i ty nejmenší detaily, tak mi „už na ní nezáleží“... Ach jo. Dřív jsem se buď cítila provinile a všechno jí vyklopila, i když mi pak ze sebe bylo nanic, nebo jsem se zasekla a mlčela. To pak ale atmosféra v kuchyni úplně zhoustla, máma začala plakat a vyčítat...a já nakonec odjížděla s migrénou. Nakonec jsem se začala návštěvám úplně vyhýbat - a došlo mi, že takhle to dál nejde. Z manuálu jsem vyzkoušela postup o „(ne)důvěře“. Moc se mi líbilo doporučení na „potvrzení vztahu“. Cítila jsem z něj úlevu už ve chvíli, kdy jsem si ho polohlasem zkoušela ještě doma sama pro sebe. A zabralo to pak i s mamkou! Uplatnila jsem taky „budování časového prostoru“. Překvapilo mě, jak ochotně to akceptovali oba rodiče (byť mamka s povzdechem). Díky tomu se teď cítím na návštěvách mnohem míň jako „na mučidlech“ a mnohem víc jako respektovaný dospělý člověk. Byť to na mě mamka občas sál zkouší s tím svým smutným pohledem, učím se zůstat „za paravánem“, který nikomu neubližuje, ale mně ponechává potřebné soukromí.“

Hana (42)lékárnice

„Nejhorší na rodinných oslavách byl vždycky tátův zvyk dávat k lepšímu historky o tom, jak jsem se v první třídě na školním výletě strachy počůral, jak jsem se bál dědova vlčáka Berta a považoval jsem ho za čerta, nebo jak jsem se ztratil babičce v lese a volal maminku... Táta to považoval za vrchol zábavy a vůbec nechápal, že mi ani po tolika letech není příjemné, když se mi směje celá široká rodina. Korunu tomu nasadil strejda Jindra, který začal všechny nahlas upozorňovat na moje rozpaky. Takže ještě jsem pak byl za suchara, který „nerozumí legraci“. Dříve jsem se styděl až do morku kostí, nebo jsem nakonec nasadil křečovitý úsměv a předstíral, že vlastně jo, pojďme se všichni pobavit právě na můj účet... ...ale bylo mi pak trapně ještě několik dní. Zoufalé „Tati, prosím tě...“ nebo podrážděné „Vážně o tom musíme mluvit úplně pokaždé?“ bohužel nezabíralo... Při poslední rodinné sešlosti jsem použil navrženou odpověď pro muže z 8. situace z manuálu, tu s „bezpečným archivem“. Táta, strejda i ostatní u stolu sice překvapením na chvíli zmlkli, ale brzo se hovor přirozeně stočil k tomu, co teď řešíme v práci. A pak jsme si dali oběd bez toho, aby někdo připomněl, jak se Jaromírek na Vánoce 1980 zakuckal kaprem... Pro začátek dobrý.“

Jaromír (49)technický ředitel

„Ještě nedávno jsem po každé návštěvě rodičů odjížděla domů s taškou věcí, které jsem vůbec nechtěla. Přestěhovali jsme se totiž do nového, prostorného bytu a máma v tom okamžitě viděla příležitost nacpat mi všechny „rodinné poklady“, které jí se doma roky neužitečně válely. „Šári, podívej, tahle kávová souprava po tetě Matyldě, ta ti ještě nadělá parády...“ líčila mi se zářícíma očima. Já jsem o moderním interiéru měla úplně jinou představu, ale nahlas jsem si nedovolila nic říct, protože jsem nechtěla pomiliónté poslouchat o tom, jak se schopné příbuzné za války podařilo tenhle zděděný skvost uchránit a nevyměnit ho za chleba pro hladovějící rodinu, „protože tehdy si ještě lidé rodinného majetku vážili“. Nechtěla jsem být za tu nevděčnou, co neocení oběti předchozích generací, a nechala jsem si i tuhle „cennost“ pečlivě zabalit. A co hůř, před každou návštěvou rodičů jsem pak servis, vázy a další „klenoty“ rychle vytahovala ze sezónních nástavců skříně na chodbě, kde i u mě trávily svůj běžný čas, a instalovala je na „důstojná“ místa. „No vidíš, já jsem ti to říkala, že to tu bude hezký.“ hodnotila to pokaždé mamka spokojeně. Já se přitom cítila hrozně – jako shromažďovač starého harampádí a lapačů prachu, který nemá právo a nedokáže si říct, jak chce mít zařízený svůj vlastní byt. K tomu mě stresovalo, že vlastně mamce lžu... Nečekané vysvobození nakonec přišlo „za pět minut dvanáct“ s manuálem. Máma mi totiž tentokrát chtěla vnutit obrovskou jídelní soupravu. Nejen, že bych ji neměla už ani kam uložit - ale děsila mě představa, že by se jí u mě něco stalo a mamka by mi to nikdy neodpustila. Ne, tenhle servis už prostě nesměl opustit mamčinu domácnost! Nevrhla jsem se proto tentokrát do nefunkční diskuse o výhodách úklidu moderních minimalistických interiérů, ale použila jsem postup z 9. situace - o podstrkování rodinného dědictví. Nepřebrala jsem tak odpovědnost, na kterou jsem se necítila, a máma tentokrát moje zdvořilé odmítnutí vnímala naopak jako kompliment! Uf, a to ve mně byla malá dušička, když jsem si poprvé četla doporučené věty a představovala jsem si, jak je doopravdy říkám... Nakonec zůstal servis tam, kde byl, aniž by se máma urazila nebo začala brečet. A já už vím, že můžu mít rodiče ráda, i když netoužím vlastnit jejich starožitné sklo a porcelán.“

Šárka (43)dispečerka

„Mamča to dřív brala tak, že když se u ní nenajím skoro do prasknutí, tak mi nechutná. Což ji strašně mrzelo a dávala mi to hodně ublíženě najevo. Protože ona si „s tím dala takové práce, co peněz to stálo, a teď co - to má snad všechno vyhodit?“. Tak jsem před návštěvami u rodičů vždycky aspoň dva dny skoro nejedla (protože se dlouhodobě snažím o zdravý životní styl a každá návštěva u mamči, kde se hraje na „pořádné jídlo“, tedy na knedlíky a omáčky, mě úplně rozhodila), a pak jsem u mamči v kuchyni všechno to jídlo do sebe nasoukala, i když mi z toho bylo fyzicky zle. Mamča měla radost, ale já jsem uvnitř překypovala zlostí, že jsem se zase nechala takhle přecpat jen kvůli „klidu v rodině“. Proto jsem chtěla otestovat tu část „Dej si ještě aspoň dva knedlíky...“ z manuálu. Sice jsem moc nevěřila, že to zabere, ale už bych jinak k našim snad musela úplně přestat jezdit... Moc se mi totiž líbil návrh záměny symbolu toho, že si s sebou do svého světa odnesu kousek rodičovské péče, ale nebudou to muset být těžké knedlíky v žaludku. Byla jsem zvědavá, jak na to mamča zareaguje, přestože ve mně byla malá dušička... Ale ukázalo se, že můžu mamču ocenit, potěšit a uznat její práci i lásku, aniž bych musela obětovat svoje zdraví nebo náš jinak celkem dobrý vztah.“

Adéla (41)květinářka

„Nesnášel jsem to věčné srovnávání se sousedovic synem, který je u rodičů prý „pečený vařený“. Já z toho vždycky vyšel jako sobecký kariérista, který na staré rodiče kašle. Přitom realita byla taková, že jsem za rodiči jezdil každou volnou chvíli, dokonce i na úkor času, který bych mohl trávit se svými dětmi... O to víc mě štval ten jejich nevděk! Dříve jsem to pokaždé řešil tak, že jsem vytáhl svůj diář a začal jim v něm ukazovat naplánovaná jednání s klienty a další povinnosti. Snažil jsem se jim vysvětlit, že pracuju deset hodin denně a pak si taky potřebuju trochu odpočinout, o věnování se vlastní rodině nemluvě. Ale pro tátu to byly jen výmluvy někoho, kdo si neumí uspořádat čas. Odjížděl jsem od nich vždycky s pocitem své organizační neschopnosti a obrovského dluhu... Zlom přišel, když jsem si uvědomil, že se k nim už netěším a návštěvy beru jen jako další položku na seznamu úkolů. Dokonce jsem si je v diáři taky značil červeně a s vykřičníkem, jako revize hospodaření nebo kontroly u zubaře. Vyzkoušel jsem postup z manuálu k 11. situaci „Ostatní děti jezdí za rodiči každý víkend, jen tebe abychom se doprošovali!“ a podařilo se mi díky tomu nastavit konečně rozumnou frekvenci návštěv, na kterou byl i táta ochoten kývnout. Navíc už setkávání s rodiči teď necítím jako pouhou přítěž, ale začal jsem se na ně zase o něco víc těšit.“

Ondřej (45) vedoucí bankovní pobočky

„Stačilo, abych neudělala něco přesně podle máminých nebo tátových představ, a hned následovalo: „My si odtrhovali od pusy, abys ty mohla studovat, a ty mi / nám teď ani nepomůžeš s touhle drobností?“ Cítila jsem se pokaždé hrozně – jako nevděčný dlužník, který vlastně nemá právo na vlastní čas ani názor, protože můj život jako by patřil výhradně jim. Navíc moji rodiče se skutečně v životě hodně nadřeli, a já jsem proto tu jejich oběť vnímala jako něco, co nikdy nedokážu splatit. Dříve jsem to řešila tak, že jsem jim buď se skřípáním zubů vyhověla, i když jsem většinou už byla na pokraji vlastních sil, nebo jsem vztekle vybuchla, že už toho emočního vydírání mám dost. Jenže po každém výbuchu mi bylo ještě hůř a jen jsem jim tím dávala za pravdu, že jsem „ta zlá“. Odjížděla jsem s pocitem, že mě mají v hrsti a že se z toho kolotoče „nevděku“, „povinných splátek“ a „viny“ za touhu po vlastním životě snad nikdy nedostanu. Zlom přišel, když mi došlo, že mě tyhle pocity začaly plíživě pronásledovat i v době, kdy jsem s rodiči v kontaktu vůbec nebyla... Z manuálu jsem využila doporučení ke 12. situaci „My jsme pro tebe obětovali všechno, a ty teď ani...“, které vrací rodičům i dětem - a také pocitům vděčnosti či oběti to správné místo. Sice se mi při tom trochu klepal hlas, protože to bylo tak nezvyklé, ale oba rodiče pak nějakou dobu mlčeli a bylo na nich vidět dojetí. Když pak táta promluvil jako první, řekl „No, mamko, nakonec...dobře jsme ji vychovali.“ Málem mi z toho spadla čelist...“

Zdeňka (48)personální manažerka

„Hrozně těžce jsem nesl, že mě táta shazoval jako otce přímo před mými syny. Byl jsem pro něj úplně neschopný vychovatel, který si neumí ve vlastní rodině sjednat pořádek. Stačilo, abych klukům něco dovolil, nebo s nimi řešil konflikt domluvou, a hned přišlo: „Jen je rozmazluj, pak ti přerostou přes hlavu!“ s podrobným výčtem, co bych měl dělat místo toho. Někdy jsem pak začal na kluky křičet i v situacích, které to nevyžadovaly, jen abych tátovi dokázal, že i já dokážu být „přísný“, častěji jsem se s ním před dětmi ostře pohádal. Všichni jsme pak byli ve stresu, kluci vyděšeně brečeli, a já jsem si z návštěvy odnášel pocit totálního selhání... Když jsem pak viděl, jak se moji synové začínají dědy bát, nechtějí k němu chodit a mně přestávají věřit, došlo mi, že s tím musím přestat. Z manuálu jsem nejdřív vyzkoušel postup v situaci č. 13, která prarodičům jemně, nekonfliktně připomíná, kdo je skutečný rodič vnoučat... Vhodnými větami, i když jsem je vyslovil trochu zadrhnutým hlasem, se mi podařilo zastavit jeho kritiku už v zárodku, takže tentokrát v obýváku nevzniklo dusno. Místo hádek jsme spolu všichni zaujatě začali zkoumat novou magnetickou stavebnici. Teď už vím, že nemusím tátovi dokazovat, že jsem „generál“, abych byl i v jeho očích dobrý otec.“

Roman (43)vývojář

„Pro mámu jsem byla vždycky ta chudinka, co se dře za pár korun. Pořád se mi proto snažila finančně přilepšovat nebo mě zásobovat jídlem, ponožkami a tričky, případně drogerií. Ano, jsem rozvedená a pracuji jako středoškolská učitelka. takže peněz nemám na rozhazování. Ale o sebe i o syna se postarat zvládnu. Chápala jsem, že to myslí dobře, jenže cítila jsem se hrozně – jako někdo, kdo je sám tak neschopný, že by bez podpory rodičů nepřežil ani měsíc. Máma má navíc z dětství trauma z chudoby, takže pro ni „dát peníze / jídlo / oblečení“ znamená „dát bezpečí“, a proto jakékoli odmítnutí brala jako smrtelnou urážku. I když jsem se jí snažila vysvětlit, že mně ani Petříkovi nic nechybí. Dřív jsme se spolu začaly dohadovat a pokaždé to skončilo trapnou přetahovanou u dveří, kdy mi tu obálku vyloženě rvala do kabelky a přitom brečela, že co by ona tehdy v dětství a mládí dala za nějakou podporu, zatímco já si ničeho nevážím - a pak to na tom světě nemá takhle vypadal... (No, ještě jsem to odnesla za všech 8 miliard „spolunevděčníků“.) Nakonec jsem si od ní vždycky všechno vzala, aby přestala vyvádět na chodbě před sousedy, ale pak jsem na ty peníze stejně nesáhla, protože mě pálily v ruce. Pak jsem ale vyzkoušela techniku „záměny zdrojů“ z manuálu. Nevěřila jsem, že by to mohlo zabrat i na mámu, ale povedlo se! Máma úplně ožila, rozsvítily se jí oči a o tašce s jídlem mi volala až večer, že se omlouvá, že mi ji úplně zapomněla dát! Poctivě dál trénuju 14. větu - a konečně jsem u našich doma víc hostem, než „sociálním případem“.“

Magda (42)učitelka

„Před pár lety jsem se rozhodl odejít z korporátu, začal jsem se věnovat ekologickému zemědělství a změnil jsem i svůj pohled na spoustu věcí v naší společnosti. Hlavně pro tátu jsem se tím okamžitě stal „vymytým mozkem“ a „zrádcem“ všeho předchozího, včetně své původní rodiny. Táta byl totiž vždycky přesvědčený, že existuje jen jedna správná pravda (ta, kterou vyznává on), a jakýkoli můj odklon bral jako osobní urážku. Nejdřív jsem se snažil svoje nové názory bránit stejně agresivně, jako táta ty své dosavadní. Vzájemně jsme po sobě metali argumenty, abychom tomu druhému dokázali, jak moc se mýlí. Až dnes zpětně vnímám, jak moc to bylo pošetilé a jak to naopak jen přilévalo olej do ohně našeho nesváru. Z každé návštěvy jsem nakonec odjížděl s pocitem, že mezi námi zeje nepřekonatelná propast a že už si nemáme co říct. Za téhle patové situace jsem vyzkoušel větu z manuálu z 15. situace „Už to vůbec nejsi ty!“. Když táta zase začal o tom, jak jsem se „zbláznil“, nepustil jsem se tentokrát do nikam nevedoucí debaty o politice. Místo toho jsem mu v souladu s manuálem připomněl to, co se ukázalo, že má neuvěřitelnou sílu. Táta na chvíli úplně ztichl, pak se podíval z okna...a pak si šel mlčky otevřít pivo a pustit televizi. Neboli ten den už na „nože“ nedošlo...“

Karel (46) soukromý ekologický zemědělec

„S mámou jsme měly hrozně komplikovaný vztah. Kdykoli jsem k ní přijela, pokaždé mi vyčítala, že se o ni málo zajímám a že za ní po smrti táty nejezdím dost často. Cítila jsem se pokaždé jako ta nejhorší dcera na světě, přestože jsem pro ni dělala v podstatě co jsem jí na očích viděla... Moje situace byla těžší v tom, že máma byla po infarktu dost fyzicky slabá, takže každá její výčitka měla navíc reálnou váhu toho, že „tohle může být naposledy“. O to víc mě to paralyzovalo a o to víc jsem se těch návštěv děsila. Zlom přišel, když mi po jednom takovém rozhovoru došlo, že ten čas s ní se opravdu krátí, a já nechci, aby moje poslední vzpomínka na mámu byla naštvaná. Proto jsem sáhla po Vašem manuálu. V podstatě ze zoufalství. Už jsem totiž nevěděla, kudy kam. Jen jsem to nechtěla ještě víc po.rat... Když jsem pak mámě říkala ty věty k 11. situaci, cítila jsem v krku knedlík a měla jsem strach, že to ze sebe nakonec ani nevysoukám. V duchu jsem si za to nadávala. Hlas se mi hrozně třásl a máma na mě koukala nejdřív dost překvapeně. Ale pak mě mlčky chytla za ruku a v očích jí byla vidět úleva. A pochopení. A já jsem se rozbrečela. O dva týdny později máma ve spánku nečekaně zemřela. Bolí to, ale za ty poslední okamžiky porozumění jsem hrozně vděčná. Že jsem tomu dala šanci.“

Monika (45)hlavní pokladní